Možná, že vynikajicí konstruktér a ladič Carlo Abarth tušil, když v roce 1956 začal upravovat Fiaty 600,
že se mu povedl obchodní a sportovní hit. Mladí Italové šíleli, a kdo neměl na své šestistovce zvednutou
kapotu, neměl u kamarádů a děvčat šanci. Italská policie měla co dělat, aby se poznávací značky vrátily
do čitelné polohy.
Přes objemy 750 a 850 ccm se Carlo dostal až k modelu s objemem jednoho litru. U tohoto vozu se mu všechno
do karoserie nevešlo a tak se objevil mohutný nástavec vpředu vozu, obsahující chladiče vody a oleje. Do roku 1965 měl kryt
chladiče tvar, který je na barevných obrázcích vozu Turismo Corsa z téhož roku. Od roku 1966 už měl límec rozšířený
přes celou přední masku.
Modely nazvané 1000 Berlina Corsa a Turismo Corsa Radiale v závodní úpravě kralovaly v evropském šampionátu
ve třídě do 1000 ccm po celou dobu vypsání této třídy s vyjímkou roku 1968, kdy jej hodně pozlobil Mini
Cooper s Johnem Handleyem za volantem. V tomto roce měl abartík 75 k při 6000 ot./min, ale na konkurenceschopnosti
vozu se neustále pracovalo. Výrazné zvýšení výkonu přinesla nová hlava "radiale" s ventily do V a s výfukovými
kanály na protilehlé straně. Tomuto vozu na Monze naměřili 210 km/h a motor při tom točil 8400 ot./min.
V programu GP Brno 1970 jsou uvedeny tyto hodnoty:
Motor typu Abarth Radiale, hliníková hlava s ventily do V pod úhlem 41°, rozvod OHV, polysférické spalovací
prostory. Obsah 982,2 ccm (65 x 74 mm), 110 k při 8000 ot./min. Dva dvojité horizontální karburátory Weber DCOE 40
(pozn.: TC měl jen jeden vertikální Weber).
Chladič oleje a vody vpředu. Pětistupňová převodovka Abarth s vyměnitelnými převody, samosvorný diferenciál.
Samonosná karoserie z Fiatu 600 D, nezávislé zavěšení všech kol s vinutými pružinami. Kotoučové brzdy na
všech kolech. Rozměry 3530 x 1390 x 1160 mm. Rozvor 2000 mm, rozchod vpředu i vzadu 1160 mm. Pneumatiky Racing
4,50 Mx13. Váha 583 kg. Maximální rychlost 200 km/h.
Vůz byl 5x dražší než seriový Renault R-8/1100 ccm.
Že byl vůz Carlem Abarthem vypiplán během let k dokonalosti, svědčí takové věci, jako použití 1 kg barvy na
nastříkání celé karoserie, volba speciálních tenkých plechů na její výrobu a plexiskla místo skel ve skupině
5 (u verze skupiny 2 se skly byla váha 610 kg). Motor převrtaný na skoro dvojnásobný objem měl tak tenké válce,
že bylo nutné motor před zatížením bezpodmínečně zahřát na 80°C. Přemístění chladičů dovolilo perfektně vyladit
rozložení váhy a kompenzovat motor vzadu. Váha 5,3 kg na 1 koně byla velmi solidní hodnotou.
Koncem roku 1970 testovali odborníci z Auto Motor Sportu na okruhu Hockenheim několik špičkových upravených
vozů a mezi nimi Abartha s nímž jezdil Johann Abt. Během všech měření byl vůz obsazen dvěma osobami, vůz řídil
osobně Abt, protože laik by mohl lehce náročnou techniku poškodit. Abarthova závodní převodovka byla bez synchronizace
a navíc je třeba motor držet nad 7000 otáčkami, na což nemá každý srdce. Hodnocení vyznělo v superlativech.
I na mokru jezdil vůz jako tažený na provázku. Pilot Abt tvrdil, že než po předchozím ježdění s DKW našel hranice
jízdy po dvou kolech v zatáčkách, dvakrát otočil Abartha přes boudu. Při testech na Hockeheimu naměřili maximálku
196 km/h a zrychlení z 0-100 km/h za 8,8 s, 400 m s pevným startem za 18,5 s. Jednotlivé rychlostní stupně
vytáčené do 8200 ot./min. docílily tyto rychlosti: I. - 60 km/h (používáno jen pro rozjezd, jinak zaaretováno),
II. - 95 km/h, III. - 122 km/h, IV. - 155 km/h a V. již zmíněných 196 km/h. Během testů byla naměřena spotřeba 20 l / 100 km.
Kromě Johanna Abta dovedli Abartha k mistrovským titulům Holanďan Ed Swart, Italové G. Baghetti a Pasotti jezdící pod
pseudonymem PAM (na novinové fotografii) a další Němec W. Kauhsen. S vozem jezdil v začátcích své kariéry i pilot F1 Arthuro Merzario.
Prameny: vlastní fotografie; Svět motorů 1965, 1967, 1968, 1970; Motoristická současnost 1971; program
GP Brno 1970; Čížek Z.: Mistrovství Evropy cestovních automobilů
|