 |
| FOLTYN.CZ SPORTOVNÍ A GT VOZY NABROUŠENÉ ŠKODOVKY OSOBNOSTI REPORTÁŽE, OHLASY INZERCE O SOBĚ ODKAZY E-MAIL |
CO SE MI STALO
 Díl první - 1.9.2007 Takže v pátek, kolem 17. hodiny jsem převzal v tiskárně krabici programů ZpívejFest, nadhodil jsem si ji, sestoupil o jeden schod, luplo mi v pravém koleni a už jsem svištěl po tlamě dolů. Naštěstí jsem se jinak nezranil, jen jsem si zamazal oblečení. Na nohu jsem se nemohl ani postavit a situaci jsem tedy kvalifikoval jako tzv. "Kotulánův syndrom". Nohu jsem si zanesl do auta, pan vrátný mi naložil programy a opatrně jsem se přesunul na náměstí k TIC. Na náměstí jsem oslovil neznámého chodce (jak šťastný muž), aby v TIC vyřídil, že jsem dovezl programy. Osazenstvo TIC mělo z mé havárie opravdovou radost, ostatně, jako máme vždy všichni z cizího neštěstí. Pozorovat můj příjezd domů, to muselo být kino. Moje skákání s deštníkem jako oporou mezi garáží a autem muselo pobavit kde koho. Vyplazil jsem se do svého budoáru a ovázal si oteklé koleno pružným obinadlem. Noc i sobota byly tristní. Nespal jsem (alespoň jsem viděl pořádný kus MS atletiky včetně Šebrleho boje o zlato) a ráno jsem do koupelny slézal jako krab. Naštěstí mne v podvečer navštívili přátelé a udělali jsme malý večírek, starali se o mě jako o miminko a dali mi takto notně odpočinout. Tímto všem děkuji, moc mi to pomohlo :-). Neděli jsem prožil v prostoru svého brlohu, trochu jsem spal, trochu pracoval na zakázkách a trochu čuměl na TV. V pondělní ráno jsem konstatoval značné zlepšení - otok stále jako papuč, ale se schodů do koupeny jsem již sešel jako vzpřímený šuhaj, dokonce jsem se vykoupal a očekávám další výrazný posun v uzdravování se. Jednou z alternativ je, že si nechám koleno zrentgenovat a případně si dát ortézu. Proč Vám to všechno píši? Můj stav ohrožuje jednak plnění některých pracovních závazků (zpoždění nebo odložení o nějakou dobu - zejména focení v terénu). Práce na počítači snad zvládat budu, akorát jsem častěji nucen si odpočinout v jiné poloze. Takže se omlouvám, budu dělat co půjde. Čert ví, jestli uvidím něco z Böttcher rallye, jak to bude s muzejním zájezdem (i když v tomto případě mě dobráci přesvědčují, že od autobusu do hospody vždy nějak dojdu) a dost špatně vidím lítání po Jizerkách s Drnkou - to by asi noha nevydržela. Takže případné problémy proberu s patřičnými protistranami individuelně. Díl druhý - 3.9.2007 Do pr.... tmavé. Tak jsem dopadl jako hubkař. Do Vyškova mě vzal Jarek Flössler, za což mu ještě jednou veřejně děkuji. I když čert mi to kázal. Nejdříve jsme ještě navštívili tiskárnu v Pustiměří, tolik upřímné radosti jsem dlouho nezažil, jako když mě spatřili, jak svištím po schodech s čakanem. Osvěžen kávičkou vydal jsem se pln optimismu do špitálu. Po obvyklé rentgenové proceduře, přijímací lékař nohu potěžkal, prohmatal, kde to bolí a konstatoval, že napíchne a vytáhne otok, dostanu ortézu a ve čtvrtek na kontrolu. Pak zjistil, že už to do vizity nestihne, ale že se mu nejeví jakási linie a dal mi poukaz na CT. To jsem koukal, nikdy jsem v tom tunelu nebyl. Pak mě prdli na křeslo a že šlapat už nemám. Bylo evidentně po žížalách. Po nekonečném čekání mi konečně v cca půl šesté vytáhli z otoku 115 ml krve. Žádal jsem o kroupy a velké střevo, ale nebylo mi vyhověno (nevadí, stejně jelita moc nemusím). Poté jsem svedl bitvu s dr. Kleislem na téma hospitalizace, kterou jsem vyhrál a jsem doma. Druhé kolo, jestli ortézu nebo sádru jsem prohrál a uznal jsem, že má asi pravdu, když mi ukázal, co se mi vlastně rozlámalo, a že bez důkladné fixace by mě mohlo bolet koleno až do smrti. Takže mám sádru na 4 týdny. Neporazil jsem sice strýca Kotulána, který ji nafasoval na 5, ale i tak dobré, ne? Prakticky to znamená následují: budu fachčit po delší dobu spíše na zakázkách u počítače, takže s focením to nebude tak jednoduché. Dívkám asi trochu mezitím sleze opálení. Budu muset odříct tůry s Drnkou (je mi moc líto) a myslím, že ani zájezd s muzeem nebude dobrá volba. Nicméně se uvidíme na vernisáži Jiřího Víška v Galerii v rohu tento pátek (pozvánku budu rozesílat posléze). Díl třetí - 3.10.2007 Tak uplynul měsíc, co jsem prožil v nesvéprávnosti, způsobené sádrou na dolní pravici. Řeknu vám, že to ze začátku nebylo vůbec jednoduché. Řešil jsem takové životní otázky, jako: jak si dosáhnout na pravou nohu a umýt si ji, jak přenést hrnek s kávou, když v obou rukách mám berle, jak do schodů a jak dolů. S dojetím a bolestí jsem v koupelně a při natahování ponožky vzpomínal na nedávný večírek, kdy se chlubil svou pružností pracující důchodce Jarda Kotisa a s lehkostí položil ze stoje dlaně na zem. Ono už první pokus vystoupat po schodech ke dveřím domova málem způsobil, že jsem se na prvním schodu otáčel a jel zpátky do špitálu. Poučen věrnou řidičkou a starostlivou kamarádkou Petrou, které tímto veřejně děkuji za vydatnou pomoc, že zdravá noha vytahuje do schodů a spouští dolů, jsem se vehementně vyšvihnul na první schod a ukopl si málem palec zdravé nohy. Bolest naštěstí za tři dny přešla. Ale vše se usadilo, vychytal jsem všechny finesy a nyní fičím elegantně libovolným terénem, blazeovaně přecházím s prknem stejků v ruce a volná berle se rytmicky sama míhá kolem boku, držena podpaždím. Už vím, že nemá cenu se s předmětem v ruce otáčet, ale napřed se otočím a teprve věc beru do ruky. Nuže, abych poreferoval o průběhu léčby. Ve svých dovednostech se na mně vystřídali páni doktoři Kleisel, bratři Bukvaldové a Šteflíček. Protože při třech kontrolách se vyjadřovali k dalšímu postupu dost různě, jeden sliboval za týden dosádrovat jakýsi prstenec, druhý, že je vše OK, třetí, že dnes (za měsíc po úrazu) sádru rozbijeme, zrentgenujeme koleno a na další 2-4 týdny nasádrujeme jakousi hilznu, pojal jsem podezření, že není tomuto shluku felčarů zcela jasno, jak dál. Pokusil jsem se matchball odvrátit výzvou, že sádra musí být dostatečně tenká, abych přes ní oblekl kalhoty jako doposud, jinak, že budou brousit. Doktor Šteflíček mě ale lehce odbyl tím, že si mám koupit dostatečně velké tepláky. To, že budu v tom případě vypadat jako Ukrajinec nebo některý z těch mladých zbohatlických debilů, co vylezou před non stop hernou v lampasových teplákách, zlatém řetězu, bílých ponožkách a vietnamkách na noze z Mercedesu, bych ještě skousnul. Ale další měsíc bez možnosti jet autem a to, že jsem potkal kamaráda - zkušeného ragbistu, kterážto sorta lidí má rozbitá kolena na mraky několikrát za kariéru, změnilo můj názor na věc. Jeho upozornění, že na koleno sádra vůbec nepatří a ať jdu k Deduchovi, rozhodlo. Naštěstí, znám dobré lidi, kteří znají zase dr. Deducha, kvalitního ortopeda, a tak jsem dnes skončil u něj a nikoliv na sádrárně. Průběh byl jednoznačný. Předložil jsem mu staré snímky z rentgenu s upozorněním, že mi nedali snímky z CT, kde jedině prý byla zlomenina vidět. "Vždyť tady je to vidět taky, podívejte tu švíru, zde to máte odlomené. A víte, že ty zlomeniny máte dvě?" To byla po měsíci pro mě novinka. "Panebože, co ta sádra? Fixace pod úhlem bez propnutí, to nemůže pořádně srůstat a trochu vám natíká noha, ještě tak dostat trombózu." Chopil se nůžek, sádru rozstříhal a hodil pod stůl. "Tady se měl do týdne udělat malý zákrok, připnout odlomený kus dvěma svorkama a chtělo to ortézu s kloubem. Zajděte na rentgen, podíváme se, co to udělalo." Výsledkem je, že to sice nějak srostlo, ale mohlo to být včasným a odborným zákrokem lepší. Takové druhy zlomenin kolena mají vždy trvalé následky, ale šlo o to, aby byly minimalizovány. No nebudu už nosit dívky v náručí a nedřepnu si až na paty (pochybuju, že jsem to dokázal před tím). Takže mám nohu v kloubové ortéze, za čtrnáct dní mi nastaví úhel ohybu a bude se cvičit. Už se těším a děkuji, pane Doktore. Díl čtvrtý a snad poslední - 26.12.2007 Tak máme Vánoce, berle vráceny, ortéza ve skříni, hůlčička po babičce exmanželky odložena na dlouhé pochůzky. Havaj. Cesta k momentálnímu stavu byla už přece jen veselejší, protože každý den přinášel pokroky v léčbě - pokud jsem si ovšem koleno nenamohl dvouhodinovým plahočením při fotografování nové návštěvní trasy na Špilberku. Záhy jsem seznal, že ortéza je přece jen lehčí a pohyb s ní obratnější, a začal jsem se vydávat na cesty veřejnou dopravou. Řeknu vám, že rozhodnutí, zda se spustíte na berlích do hluboké propasti mezi autobus a chodník nebo vysvištíte přes ni za nataženými berlemi až na chodník, uvolní dost adrenalinu. Není to asi to, co zažijí lyžaři, když je vysadí vrtulník na nějakém štítu velehor, ale i tak... O zbytek se občas postará řidič, který se rozjede v okamžiku, kdy se motáte v uličce. Jednu středu mě takto rozpohyboval a moje jadrné poznámky na uroveň jeho vychování a stupeň jemnocitu vyburcovaly starou dámu, aby uvolnila sedačku v plném autobuse. Následovala řetězová reakce typu mexické vlny, zakončena stojícím mladíkem o pár metrů dál. V pátek 19. října jsem se dočkal té slávy, že pan doktor nastavil na ortéze kloub na 90 stupňů a vypsal poukaz na fyzioterapii. Prvním bodem programu byla nedělní projížďka autem. Nadšeně jsem došmajdal do garáže, pootvíral vrata a bránu vjezdu, opatrně se po sedmi týdnech nasoukal za volant, otočil klíčkem a vrk cvak. Baterka v loji. Aspoň jsem se pocvičil v otvírání vrat. V samotném cvičení, které praktikuji 3x týdně, jde o to, natáhnout nohu do rovného propnutí a dostat zpět chybějící 2 cm svalové hmoty na stehně. S panem Lokajem na pracovišti fyzikální terapie se o to snažíme s docela slušnými pokroky. Již nerušíme ostatní cvičící radostnými výkřiky "Už ho vidím, on tam snad opravdu je!", protože se na kdysi bezvládném stehně přece jen cosi jako sval objevilo. Ze zarudlé oteklé nohy, která s bolestí snášela jen obyčejné rovné položení se stala opět noha, na kterou si můžu stoupnout a schody už také nemusím zdolávat stylem krok-sun-krok. S dr. Deduchem jsem se rozloučil poslední návštěvou 30. listopadu, kdy už nastavil ortézu na plné fofry s tím, že ji můžu odkládat a postupně brát jen při velkém zatížení. Protože dostat se do plné kondice je dlouhodobá záležitost, doporučil mně rotopéd. Ten jsem nakonec zakoupil v Makru, takový celkem rachytický model za dva litry, protože je mi jasné, že jej já neztrhám. Zatím ujedu tak na spotřebu 200-250 cal. Onehdá jsem si to vyšperkoval virtuálním šlapáním s cílem dojet jakoby do Vyškova. Už to, že jsem virtuálně míjel zavřenou hospodu v Herolticích mě dojalo, ale vytrval jsem a došlapal až k hotelu Atrium na kraji Vyškova. Tam jsem kolo virtuálně opřel o zeď a šel na virtuální pivo. Setrval jsem, dokud mi kolo neukradli a vrátil se silou a rychlostí myšlenky domů. Mnozí z Vás se již přesvědčili, že jsem schopen účastnit se různých večírků, takže je to zatím dobré. Časem na shledanou na parketě a v dobách, kdy milý rotoped bude sloužit coby věšák. Ilustrační foto: Petra Šírková |