 |
| FOLTYN.CZ SPORTOVNÍ A GT VOZY NABROUŠENÉ ŠKODOVKY OSOBNOSTI REPORTÁŽE, OHLASY INZERCE O SOBĚ ODKAZY E-MAIL |
ORION NA VÝLETĚ
|
Znáte to. Pozvete přátele a kamarády na večírek, a jeden musí o šesti tam, jiný musí koupit to, další na poslední chvíli nemůže,
a rázem je vás na večírku pět a půl. Co s tím dělat? VÝJEZDNÍ ZASEDÁNÍ. TO JE ONO. V hospůdce jsme domluvili termín, ale původně zvažovaný penzion U kamenného kola padl pod velkorysou nabídkou Drozďáků, že něco najdou v Beskydech. A našli parádní šestnáctilůžkový penzionek přímo ve Velkých Karlovicích, prý, aby to k nám neměli daleko (ha ha - v Karlovicích je daleko všade). Podle předběžných příslibů jsem poslal zálohu na 14 lůžek a dva hafany. Hafan Endy byl čerstvě po nemoci, ale nakonec se ukázalo, že pobyt v Beskydech byl tou nejlepší rehabilitací. Ve finále jsem s jistou námahou poskládal sestavu 12 lidí, a třeba říct, že to byla sestava skvělá. Byť v ní, k mému smutku, chyběla celá stará garda.  Už samotná cesta na místo samé byla dobrá sranda. Zamýšlená jízda vozidel v koloně vzala za své hned na prvním postupném cíli - benzínce v Marchanicích. Badova posádka jela pro Pavlu do práce a už se neukázala, já jsem s muscle carem Evy vyrazil s málo odbržděnou ruční pro Štěpánku do Tištína, a přesto, že jsme poté již odbrzdili, nikoho jsme nedojeli. Zkušená navigační vůdkyně Kačenka se tak nemohla uplatnit a jen se vezla. Další místo srazu, obrovská pumpa Benziny ve stoupání před Olomoucí, nebyla asi dost obrovská pro závodní posádku Bad, Ivka, Terka a Pavla, takže ji jaksi neviděli a upalovali dál. Po usilovné telefonické konverzaci jsme se konečně sešli u nějakého hypermarketu ve Valašském Meziříčí, abychom vyvenčili psiska a nakoupili něco poživatin na snídaně. Mohutný páteční provoz nás opět úspěšně rozprášil. Nicméně slavní vojevůdci by z nás měli radost, protože díky tomu jsme pod pláštíkem tmy zaútočili na Karlovice ze dvou stran, od severu a západu. Karlovicím, z východu tísněným Slovenskem, nezbylo, než se vzdát. Najít náš Penzion Na kopečku byla pro většinu hračka (práce ani ne na hoďku, že Terezko?) a ještě jsme se u toho dokázali seznámit s většinou obyvatel Karlovic, včetně místní bdělé policie. Nicméně nemožné se stalo skutkem a kolem šesté hodiny jsme měli své útulné pokojíčky, své útulné postýlky a záhy přistálo i vozidlo druhého sledu, vedené Kazanem. A bylo nás čtrnáct.  Majitelé penzionu Gáškovi nekecali a jejich 50 metrů vzdálená hospůdka Pod pralesem nabídla skvělou krmi. Záhy dorazil do základního tábora také horský vůdce Honza se svou věrnou šerpicí Kačenkou, a seznámili nás na mapě se sobotní tůrou "Zkratkami po pozoruhodnostech okolí". Dobrou noc. Dobré ráno. Na fotečkách společenská místnost penzionu (foto z webu) a spokojeně snídající Jirka v době, kdy už turistická expedice stoupala funíce, či funěla stoupajíce na Čarták - 952 m.n.m. 
Počasíčko jako na objednávku. Poklidné vstávání a snídání narušil netrpělivý horský vůdce, v ruce harmonogram a stopky. Nezbylo, než vyrazit. V penzionu zůstali jen psi, kteří museli dohlídnout na své líné páníčky, aby nedělali neplechu. Ostřejším tempem jsme dorazili k chatičce na rozcestí, o kterou se opíralo sluníčko. Dali jsme slivovičku proti pocení, Katka zavrhla cestu zkratkou, mumlaje něco o tradičním prodírání se roštím a několika kilometrech navíc. Vyzvednul si nás toulavý jezevčík a navedl nás na správnou trasu k hotelu Sůkenická. Na místo samé přijeli také oba psovodi se svými mazly. Poté, co jsme vyždímali propocená trika, jak jinak, jsme se opět přežrali. Po kafíčku jsme se líně doplazili na vrchol Čartáku k rozhledně, z níž jsme provedli kontrolu, zda jsou všechny místně příslušné kopce na svém místě. Byly. Pak jsme si jen zahráli u historického moravsko-slovenského hraničního kamene cimrmanovské "jdu na sever, a jdu na jih" a sešli podél hranice k památníku na křižovatce a odtud do wellness centra. Po wellness drinku jsme sešli již za tmy k autobusu, který nás zavezl až k penzionu.  Rychle jsme těch úšlápnutých cca 11 km prohnali relaxačním procesem a zadřímnutím, a už jsme se hrnuli zase ke žlabu, řízenému přátelskou a vtipnou slečnou servírkou. Ohó, to nám chutnalo. Pochtívali jsme něco malého, takže z toho vypadnul polévkový talíř guláše. I Kazan si přišel na své. Štěpánka s Evou daly opět halušky s brynzou. Po večeři jsme konečně využili "obyvák" našeho penzionu a setrvali u vínka. Bad složil zkoušky na psího maséra, Endy byla velmi spokojená s jeho předvedeným výkonem. I kultura byla, Jirka nám nachystal improvizovanou výstavu svých fotografií na stole. A byla pěkná mrazivá noc, a bylo vidět snad všechny hvězdy, co jsou... Ráno nás přišla paní Gášková kasírovat, o svou navýšenou položku za pobyt se hlásil v pozoru sedící Kazan, který úspěšně zválel prostěradlo vedle svého páníčka a hrozilo, že bude platit jako mourovatej člověk. Ale vše dopadlo dobře. Nacpali jsme do sebe zbytek jídla, děkujeme Evičce za skvělou bábovku, a naše sešlost se dopoledne již rozdělila. Badova závodní posádka odjela za lepšími zítřky, zbývající tři posádky vyčkaly na našeho horského vůdce a odebraly se naplnit své temné pudy do pralesa Razula. Po sobotním výšlapu jen malá příjemná procházka, fotografisti si konečně mohli fotografovat, aniž by slyšeli "pohni". 
Návštěva pralesa byla poslední akcí víkendu, posbírali jsme saky a paky a psy, a vyrazili k domovu. Příznačným potvrzením, že pohodový víkend opravdu končí, byl hnusný inverzní mlžný chuchvalec, do kterého jsem museli vjet pod Vsetínem a už nás provázel až domů. Nezbývá, než poděkovat Jendovi a Katce za obětavé hledání a vyřizování našeho místa pobytu, za průvodcovskou činnost a vůbec za milou společnost. Na nějakém dalším výletě se snad budeme moct postarat na oplátku.          DÍL DRUHÝ Vzpomínkový večírek - čekám na vhodná fota a bonz pikantních podrobností. Foto: Anry Lukáč, Eva Kalivodová, Pavla Rečková |