Slavní otcové možná slavných synů
Hodně fanoušků rally a racing sportu se drží teorie, že ti mladí kluci to mají lehké. Tedy ti, jejichž
tátové jezdili aktivně závody. Je na tom něco pravdy, protože to přináší kontakty na ladiče, sponzory,
manažery. Nutné je, aby to ti "kluci" uměli. To rozebírat nebudu. Na této stránce přináším pár obrázků
z jezdecké éry právě těch otců. Doufám, že se k podrobnějšímu zpracování jednotlivých jmen také někdy
dostanu. Zde jde spíše o emotivní vzpomínání.
Zdeněk Vojtěch a Břetislav Enge
Oba pánové měli to báječné štěstí, že mohli závodit v éře, kdy na okruh do Brna chodilo až 200 000 diváků.
Pro takové tribuny byla radost jezdit. Diváci si také přišli na své. Sedělo se hned u přírodní trati, takže
zážitek bezprostřední a závody, přestože vytrvalostní, se jely na srdce. U trati se spalo od pátku do neděle,
aby se udrželo místo.
Myslím si, že výborné výsledky této posádky byly dány vyrovnaným a špičkovým výkonem obou. Vojtěch sice závody
rozjížděl a v tréninku zajel o fous rychlejší čas, ale Enge jej byl schopen zajet taky, pokud by to bylo
potřeba. Nepovažoval ale za nutné, být tak tvrdý k vozu. Nikdy se nedá zapomenout na průjezdy zatáčkou v padáku
ke startu, kdy konkurence laborovala s problémem zda na dvojku, trojku nebo čtyřku a Vojtěch se svou modrou
stotřicítkou svištěl 20 cm kolem svodidla na bručící čtverku o dobrých dvacet rychleji. V té pasáži mu neujelo
ani pětilitrové Camaro. Na obrázku z roku 1981 je mezi Farinovou zatáčkou a lomem zachyceno BMW 528i, se kterým
byli schopni bojovat o druhé až čtvrté místo a zvedali diváky ze země (sedadel moc nebylo). Zdeňkovi po jeho vítězství na Österreichringu,
kde jel za deště spolu s rakouskou vycházející hvězdou Gartnerem (nahradil popáleného Engeho) nabídla stáj Jaguar
angažmá. Nevím, zda za to mohl Vojtěch sám nebo mu to komunisti zatrhli, ale angažmá odmítl, což byla jeho největší
chyba. Jezdci u Toma Walkinshawa měli skvělé podmínky po všech stránkách a titul mistra Evropy by jej asi neminul.
Dalšími vozy posádky V-E byly BMW 635 CSi a později pak ještě chvíli hoblovali tratě každý zvlášť s vozy Mercedes 190 E
a BMW 325i.
Ladislav Křeček
Vzpomínat na poslední léta Ládi Křečka s Escortem, resp. krátce s Lancií není zapotřebí. I když uměl v mládí dost
přitvrdit (když bylo zapotřebí, dokázal to i nedávno), vždy provázel jeho styl přesný odhad rychlosti průjezdu
a čistá stopa. Ono se slabými vozy uspět ani jinak nešlo. Poprvé na sebe výrazněji upozornil celkovým třetím místem
ve třídě A2 1000 se Škodou 100 v roce 1975. Tady měl mistrovský titul trvale zpachtovaný další "tatík" Karel Trojan s Wartburgem
(jeho obrázek jsem zatím nenašel, přidám někdy později). Pořádně se Láďa Křeček svezl až za volantem stořicítky,
ale je čtyři roky. V 1981 vyhrál absolutně Český Krumlov, Topolčany a Rallye Jeseníky a byl poprvé mistrem republiky.
Továrna se dost "pomstila" jak jemu, ale i Kvaizarovi, a v době neporazitelných stotřicítek je nechala dva roky
(Kvaizara jen 1982) z vývojových a propagačních důvodů jezdit typ Š 120 L, což bylo o ničem - obrázek
z Rallye Tatry 1982. Až rok 1985 přinesl po skončení homologace starých 130 RS opět kvalitní vůz 130 LR a s Bořkem
Motlem pak následovala bohatá reprezentační kariéra. Bohužel nikdy s vozem světové třídy, což by si L. Křeček nepochybně
zasloužil. Podle mne se Sedlářem a Hubáčkem patří k tomu nejlepšímu, co jsme v rally měli.
Období předního náhonu dokumentuji obrázkem z 1000 jezer ve Finsku. Tehdy Křeček hodnotil obtížnost jízdy po speciální
finské šotolině, která trochu připomíná povrch venkovských peronů na vlakových nádražích: "Dlouho trvá, než najdeš
hranici co snese. Dnes, kdyby sem Pavlík dojel se svým Audi, tak mu dám vteřinu na kilometr." Jeho slova nepřímo
dokládal mistr světa Biasion, který ve Finsku nezajel nikdy. Naopak svou genialitu potvrdil Carlos Sainz, který
na ní jezdil jako od narození.
Václav Pech
Inženýra Pecha jsem našel v análech velkého mistrovství republiky (u nás se začínalo kdysi přes různé výkonostní třídy
a malé soutěže - viz rallye Vlára) poprvé v roce 1975 se Škodou 120 S. S tou byl už
v o rok později pátý ve třídě A2 1300 za třemi továrními jezdci. Pak jej válcovali ti, co už měli stotřicítky. Když ji
konečně měl také, dokázal dobře úřadovat mezi netovárními týmy. Zametat s nejlépe zajištěnými týmy Barum a
Agroteam už něco znamenalo. V 1979 dokázal porážet i slavného "Baňu" Sivíka a v Krumlově před ním byl jen Leo Pavlík
s R5 Alpine. Obrázek nám dokumentuje Pechovu účast na Škoda rallye 1981 pod vlajkou Barum teamu - podle neviditelného
spolujezdce lze jasně
usoudit, že tentokrát dělal copilota vyjímečně Janeček. Později finanční situace zavála ing. Pecha do levné třídy
A 1300, kde vymlátil celou plejádu žigulíků se Š 120 LS (MR 1983 a 1984) a s Š 130 L (MR 1985). Sbírku pohárů doplnil
v roce 1986 titulem v pohárové třídě LS škodovek.
Myslím, že spolu s Valouškem, Sivíkem a Pavlíkem tvořil čtveřici nejlepších netovárních jezdců té doby. Nepočítaje v tu
dobu nastupujícího Sedláře, kterému tovární jezdci nečinili potíže. Že to tátovi Pechovi jezdí pořád, ukazuje
v rallycrossu. Mladý Vašek má být po kom.
Jan Trajbold
Nedá se říct, že by Honza Trajbold neuměl jezdit. Ale nikdy nějak moc svým uměním nevyčníval nad ostatní. Uměl ale už
v době totáče to, co je nezbytné k úspěšnému závodění dnes. Zajistit zázemí, peníze a publicitu. Díky těmto schopnostem
se stal trvalým reprezentantem v tehdejším nejprestižnějším závodění v socialistickém světě: Poháru míru a přátelství.
Zajišťovalo mu to perfektní svezení a vyježděnost účastí na Raidu Polski, Rallye Tatry, Ruské zimě a soutěžích ve východním
Německu a Maďarsku. Obrázek je z Raidu Polskiego v roce 1980, kdy jel tradičně s Evou. Po éře stotřicítek se ještě
objevil se Zelinkou na Š 120 LS a Š 130 LR, v 1987 se z výsledkových listin vytratil.
Příjemný návrat znamenala účast ve veteránském mistrovství Evropy s poršátkem. Ale to už všichni znáte, včetně bohužel smutného
konce Janovy kariéry. Obrazem se na Porsche 911 díváme do Třebíče 2001.
Josef Kopecký
Josefa Kopeckého mají všichni zafixovaného se Škoda Octavia Cupem a proto jsem raději připravil vychytávku. Jeho
ojedinělý start v super rychlé placce Tampolli RS2-RTA99 Alfa Romeo na závodě Světového poháru sportovních vozů v
roce 2000 v Brně.
V treninku zajel kolo o skoro 3 vteřiny rychleji než stálí stájoví jezdci (2::01,92 - průměr 159,5 km/h) a starý
Tampolli (nebo kdo byl ten manager) stále jen plácal Josefa po zádech a třepal mu pravicí. Dokonce nechal rozjíždět
Kopeckého závod na vodě, na které s tímto vozem nikdy nejel. Josef vodil vůz na druhém místě ve třídě a až týmová režie
a střídání celé pořadí zmastilo.
Pavel Valoušek
Nezastírám, že Valda patřil k mým koním. Jeho dravý styl přinášel radost divákům a byl i dostatečně efektivní.
Nezapomenu na noční trenink RZ na mimoúrovňové křižovatce v Popradě, kdy se svým erkem lítal stejně rychle jako
dva poršáky bratří Zanussiových.
Se svou Š 110 R měl předplacené mistrovské tituly ve třídě A2 1150 a i po přechodu na model 130 RS se nevytratil
z popředí výsledkových listin. Ono to ani v Agroteamu Slušovice jinak nešlo. Byl to nejlépe situovaný netovární
team, možná na tom byl lépe, než Barum Team Otrokovice. Jako chuťovku jsem vyhrábnul ze svého archívu obrázek
z jeho prvního startu s Porsche 911. Agroteam mu tehdy z Itálie zapůjčil hodně, ale hodně nadupaný stroj na
Rallye Škoda 1983. Projel se a hurá na start. Svorně s Karlem Jirátkem tvrdili, že tak rychle ubíhat krajinu
kolem nikdy neviděli. Byl to obrovsky náročný přechod, ale Pavel se jej zhostil se ctí. Na špičku sice tehdy nestačil,
ale upilotoval ten trojnásobný výkon. Akorát byl na mrtvici z toho, že Křeček a Haugland jedou rychleji.
V sezoně 1984, po ukončení homologace stotřicítek laboroval s vozy Alfa Romeo a VAZ 2105 MTX. Kariéru vlastně uzavřel
v roce 1985, kdy se svezl třikrát v Porsche 911 (ale už ne tak našlapaném), což mu vyneslo 3. místo na Šumavě
a 2. v Tríbeči. V absolutním pořadí MR to znamenalo 3. místo za Kvaizarem a Blahnou.

Josef Michl
Inženýr "Pepa" Michl byl v době stodesítek a stotřicítek okruhový profesor stopy. Dokonce o tom psal i teoretické statě.
Vzpomínám na jeho jízdu se Š 110 R na okruhu Havířov - Šenov. Na dlouhou rovinku k Šenovu vyjížděl maximálně těsně
kolem svodidel, aby neztratil oni otáčku, ani milimetr tratě. Uměl si spočítat, co to na konci rovinky vynese. Na okruzích
se uvedl se Š 110 L 2. místem v posledním závodě sezony 1975 a hned dokázal porazit továrního Karla Kaprase. O rok
později přešel na oblíbené kupátko a pak už jenom vyhrával a vyhrával. V 1977 byl mistrem A2 1150 ccm, 1978 mistrem
A2 1300 se Š 130 RS. Do roku 1982 vyhrál všechny naše okruhové závody, ve kterých startoval. Porážel Votěcha, Tomáška
a další. Měl podíl na zisku titulu mistra Evropy pro Škodu 130 RS - viz obrázek z brněnské trati před lomem.
Velkého úspěchu dosáhl také na poli konstrukce motorů,
protože jeho osmikanálová hlava s hranatými kanály se ukázala lepší než tovární.
Pokusím se doplnit stránku ještě o Karla Trojana.
|
|