|  |
Dva způsoby závodního průjezdu zatáčkou
Fyzikálními zákony lze dovodit zákonitosti pro nejrychlejší způsob projetí zatáčkou. Stane se tak v tom případě, že se
pneumatiky kromě odvalování směrem vpřed současně posouvají - smýkají - do strany v míře maximální adhese. V knize Stirlinga
Mosse "Vše kromě svého života" tuto hodnotu popisuje Stirling jako poměr mezi vzdáleností ujetou vpřed a velikostí bočního skluzu.
Myslím, že to bylo něco kolem 10:1, ale je to celkem jedno, dokud auta řídí lidé a ne naprogramovaní autopiloti.

V případě, že se vám to podaří, jedete nejefektivnějším způsobem - POWERSLIDEM.
Velkým jezdeckým uměním je odhadnout přesnou nájezdovou rychlost. Jde o nalezení limitu mezi ještě nedostatečně rychlým průjezdem
a hranicí, kdy vůz nezadržitelně opustí trať. Teoreticky je celý proces úkonů jednoduchý, ale právě tenký vlásek, dělící pilota
od výletu do přírody znamená, že se s tímto stylem setkáváme převážně při okruhovém závodění, kde jezdci trať perfektně znají a navíc
proces aplikují v relativně bezpečném prostředí. Na rallye se s pravým, přesně vyváženým powerslidem setkáváme jen málokdy. Je-li správně
odhadnuta nájezdová rychlost do zatáčky, stačí v bodě A, ještě než přestaneme brzdit, dát impulz natočením volantu do směru zatáčky
tak, aby se záď na chvilku odlehčila (kde nebrzdíme, stačí chvilkově odstavit plyn). Vůz se stočí ve směru ideální stopy a jde smykem
všech čtyř kol po zvolené dráze. Pokud je vše perfektní, volant je takřka v přímém směru (bod B) a na pohled nedělá téměř nic. Vůz se
řídí pouze dávkováním plynu. Obvykle tady plyn zastává až 60% úkonů na řízení vozu. Je jasné, že na takovou práci musíme mít velmi výkonné
auto, minimálně takových 160 a víc koní na tunu na běžných pneumatikách, s kvalitním závodním obutím i mnohem víc. V bodě C, tzv. apexu,
začínáme akcelerovat.

SIDEWAYS (nebo také "seveřan") je technikou vyloženě pro rallye a je ideální metodou na méně známé trati. K jeho vzniku daly podnět podmínky soutěží ve Skandinávii. Na tamních
tratích převládá nezpevněný povrch, šotolina, často se jezdí na sněhu a ledě a navíc v těch dobách nebyl ještě zdaleka tak vypracovaný
systém rozpisu. Celá technika sideways je založena na dvou myšlenkách. K řízení lze kromě volantu použít i plynu, ale nejede se při
kontrolovaném smyku na takové hraně jako při powerslidu. Záměrně vyvolané dva boční smyky pomáhají účinně brzdit na kluzkém povrchu, takže
se brzdící bod posouvá dál a vůz část energie maří až při vlastním průjezdu zatáčkou.
Do zatáček se při sideways najíždí z vnitřní strany. Po ukončení základního brzdění před zatáčkou stočíme nebrzděný nebo jen lehce brzděný
vůz na vnější stranu (A) a ihned plynule a rychle točíme opačně do směru zatáčky. Záď vozidla se dostane do řízeného smyku a krouží kolem přední
nápravy jako kyvadlo (B). Míru překývnutí korigujeme kontrováním volantem, případně dávkováním plynu u zadního náhonu a čtyřkolek. Vozy s
předním náhonem v tomto případě někdy vyžadují použití brzdění levou nohou. Dá se říct, že dobře zvládnutý a načasovaný sideways je až
do apexu v bodě C současným brzdícím a zatáčecím manévrem. Pokud nebyla nájezdová rychlost opravdu přehnaná, v bodě C by mělo následovat
srovnání vozu a akcelerace. V opačném případě se vůz dál drží v překyvu a zbržďuje, což už ale vede ke ztrátě. Nádherný sideways je k vidění
na videosekvenci na stránkách Gigi Galliho, kde používá bočního zbrzdění Mitsubushi na neskutečně dlouhé části tratě před vracákem a akceleruje až opravdu
v apexu zatáčky.
V současné praxi rallye se s čistým sideways setkáme jen málokdy, protože rychlejší je "čistý" průjezd a u vozů s pohonem 4 kol není problém
vést vůz díky velkému výkonu v kontrolovaném smyku, který se powerslidu blíží. Téměř vždy ale můžeme pozorovat, že je takový průjezd doplněn
větším kontra předních kol, takže vůz driftuje - přetočení zádi je větší než natáčení přídě. Právě schopnost projet co nejvíce zatáček blízko
hranici abolutní možné rychlosti dané powerslidem postavila S. Loeba na nejvyšší stupínek v mistrovství světa.
|
|