ZÁTIŠÍ Můj pracovní stůl byl každé odpoledne zalit od okna rozptýleným horním protisvětlem, ideálním pro tvorbu zátiší podle mých představ. Zátiší se jevilo jako vhodná disciplína z několika důvodů. Celý obraz si můžete budovat od základu, v podstatě jako malbu, máte čas si všechno promyslet a vykomponovat – zvláště když pracujete s velkoformátovou kamerou. V mém případě šlo ještě o možnost opakovaně vyzkoušet a nacvičit vymyšlené posuny předmětů během expozice. Málo světla dávalo potřebný expoziční čas na všechny úkony, které jsem potřeboval. Např. u fotografie „Šestnáct“ jsem musel během 30 vteřin položit na stůl 16 papírových kartiček. Bylo mně jasné, že prací s jednoduchými a neestetickými objekty můžu lépe vést diváka k přemýšlení a k hledání sdělení, než když mu naservíruji primárně líbivé předměty, kterými se bude bezmyšlenkovitě kochat. O futurismu ve fotografii bratří Bragagliových mně nešlo (myslím, že jsem tehdy o něm ani nevěděl). Snažil jsem se relativizovat nehybnost zátiší – díky tomuto postupu se v obraze objevovaly transparentnost a rozmazání částí záběru, které dávaly snímku žádanou nejednoznačnost, nádech nedořečeného a tajemno. ZPĚT