 |
| FOLTYN.CZ SPORTOVNÍ A GT VOZY NABROUŠENÉ ŠKODOVKY OSOBNOSTI REPORTÁŽE, OHLASY INZERCE O SOBĚ ODKAZY E-MAIL |
 Když Alec Issigonis konstruoval podle zadání malé úsporné autíčko s předním náhonem, vůbec netušil, že zároveň zakládá na něco, co v letech 1962 až 1971 bude patřit mezi základní sportovní nářadí. Ono se to ani nedalo předpokládat, protože v původní konstrukci byl zabudován osmsetpadesátkový slabý bzučák. Ale jízdní vlastnosti byly skvělé. Nízké těžiště a kola v rozích karoserie padly do oka konstruktéru formule 1 Johnu Cooperovi. Pohrál si s motorem, přepracoval převodovku a způsob řazení, doladil podvozek, přední brzdy vyměnil za kotoučové a bylo to tu. Po úspěšném předvedení prototypu řediteli koncernu BMC byla podespána desetiletá smlouva na výrobu modelu Mini Cooper. 
 V roce 1961 začal brnkat na nervy majitelům dražších a teoreticky výkonějších vozů malý Mini Cooper (před typovým názvem Mini se podle toho, ve které továrně koncernu se vůz montoval, objevovalo Austin nebo Morris - ten má členitější mřížku masky). Objem měl zvýšený na 997 ccm, výkon 55 k. O dva roky později přibyl Cooper S s objemem 1071 ccm a 70 k, a v souladu s vývojem sportovních řádů a tříd vznikl v dubnu 1964 pro třídu 1300 kubíků model S s objemem 1275 ccm, který se poté postupně vyráběl podle změn v seriové výrobě v "evolucích" Mk II a Mk III až do června 1971. Řadový čtyřválcový motor s rozvodem OHV byl uložen napříč. Vrtání x zdvih průměr 70,64 x 81,33 mm, objem 1275 ccm, stupeň komprese 9,5:1, výkon 76 k při 5800 ot./min. Kroutící moment 109 Nm při 3000 ot./min. Dva karburátory SU HS 2. Jednokotoučová suchá spojka, čtyřstupňová převodovka se synchrony na 2.-4. stupni a s diferenciálem jako součástí motorové skříně.  Bezrámový podvozek, přední kola na lichoběžnících, zadní na vlečených ramenech. Pérování gumokapalinovými jednotkami Hydrolastic s podélným propojením každé strany. Provozní brzdy Girling, vpředu kotouče průměru 190 mm, vzadu bubny s omezovačem tlaku. Typickým prvkem byla malá kola s pneu 145-10 SP. U Cooperů se udával zavazadlový prostor 95 litrů. Vnější rozměry vozu 3054 x 1397 x 1346 mm, rozvor 2037 mm, rozchod vpředu / vzadu 1207/1176 mm. Světlá výška 158 mm. Pohotovostní váha 653 kg. Největší rychlost 154 km/h, zrychlení 0-100 km/h za 12 s. Všech verzí Cooper bylo vyrobeno 150 000 ks. 
Mini Coopery se samozřejmě proháněly jak po okruzích, tak ve světových rally. V tehdy prestižním Evropském poháru
cestovních vozů ve třídě 1000 ccm sice většinou "létajícím knedlíkům" napráskaly Abarthy, ale přesto se podařilo
Johnu Handleyovi v roce 1968 celkově zvítězit. Ještě nyní mám před očima, jak oba tyto vozy dokázaly projíždět
Libušino údolí. Pasotti na Abarthu po dvou, v pravé zatáčce opřený o rám vyvažoval proti převržení, John Handley
s decentně zvednutým vnitřním zadním kolem, za sebou Porsche 911, které se nedokázalo přiblížit ani o centimetr a
čekalo až přijde rovinka. Tyto Mini měly ve třídě B5 115 koní.Daleko větší úspěchy sklízely Mini Coopery S na rally. Například Rallye Monte Carlo měly tyto vozy předplacené. V roce 1964 zvítězil Angličan Hopkirk, 1965 zvítězil Timo Mäkkinen před Porsche Carrerou 704, v roce 1966 byl sice morálním vítězem Mäkkinen, ale po nechutných úřadních tahanicích byl diskvalifikován. Čtvrté vítězství za sebou přinesl R. Aaltonen. Tyto vozy disponovaly výkonem až ke 120 k a jely 180 km/h.  Skupina B dovolovala vrchařské a okruhové verze řádně obalit spojlery, v podání rakouského Bosch Racing Teamu to dopadlo velmi pěkně. Vůz Cooper S vodil Erich Hausmann, na obrázku v treninku na Ecce Homo 1976. U nás používalo Mini Cooperů několik jezdců, např. v soutěžích posádka Brož / Kolář s kategorii A1, tedy neupravených vozů. Na okruzích pak jezdil s BMC Mini Cooper Chmelař, do vrchu Jan Bican. V dnešní době Coopříci startují v historicích a stávají se i vděčným objektem pro vytváření zběsilých kreací, např. v kombinaci s motorem Honda 1600 VTEC.  Řada ladičů byla nalákána vlastnostmi Mini Cooperů. Jedna z vydařených specialitek pochází z dílny Broodspeed Engineering. Na standardní chassis (pouze se sníženými závěsy a upraveným pérováním kol) osazeným motorem Mini Cooper s výkonem 100 k, zabudovali lehoučkou sklolaminátovou karoserii v podobě dvoumístného kupé. Váha pouhých 500 kg a aerodynamičtější záď vozu vytvořily podmínky pro dosažení maximálky 225 km/h. Kusová výroba probíhala v roce 1966. Prameny: Svět motorů 1966, 1969 a 1972, vlastní fotografie, Macbath Graham: Velký obrazový atlas automobilů, magazín Speed 2001, Čížek Z.: Mistrovství Evropy cestovních automobilů, Novotný, Skořepa: Rallye |