FOLTYN.CZ   SPORTOVNÍ A GT VOZY   NABROUŠENÉ ŠKODOVKY   OSOBNOSTI   REPORTÁŽE, OHLASY   INZERCE   O SOBĚ   ODKAZY   E-MAIL

Triumph TR3 / TR3A / TR3B



V ucelené řadě sportovních roadsterů Triumph TR 1 - 6 (další TR 7 a 8 již byly příliš odlišné) patří Triumph TR3 téměř na samý začátek. TR1 existoval jen jako prototyp a TR2 se od trojky příliš nelišil. Sympaťák s poněkud "vykulenými" reflektory se mi z osmadvacet let trvající řady TR líbí nejvíc.
Za kvalitami tohoto v podstatě velmi jednoduchého a nenákladného vozu stál Ken Richardson, který se podílel na odladění a finálním dotažení skládačky z podvozkových dílů malého sedanu Triumph Mayflower a motoru ze Standard Vanguardu, kde byl objem motoru ze 2088 ccm snížen, aby se s vozem dalo sportovat v dvoulitrové třídě. Bývalý inženýr firmy BMC nejenže naučil verzi TR2 jezdit, ale má na svědomí i prodloužení zádě, takže oproti prototypu bylo kam strčit rezervu a zavazadlo.




Když v roce 1955 nastupovala modernizace označená TR3, dostala novou masku, vnější kliky, nouzová sedátka vzadu a vyšší výkon motoru. V roce 1956 byly budnové brzdy Lokhead vpředu nahrazeny kotoučovými. Po Jensenu 541 a Citroenu DS 19 to byl třetí vůz v Evropě, který měl kotoučové brzdy montovány seriově. Zesílena byla také zadní náprava.

Řadový čtyřválec měl objem 1991 ccm, vrtání x zdvih 83 x 92 mm. Rozvod OHV. Palivo dodávaly dva karburátory SU H6s. Při stupni komprese 8,5 dával motor výkon 95 k při 4800 ot/min. Vůz byl vybaven čtyřstupňovou převodovkou. Za příplatek se dal pořídit rychloběh Laycock de Normanville.
Upravený rám a nápravy z Mayfloweru. Přední kola nezávisle zavěšená s teleskopickými tlumiči. Zadní náprava pevná, půleliptická pera a pákové kapalinové tlumiče. Vpředu kotoučové brzdy Girling průměru 279 mm, vzadu bubnové Lockhead. Délka voru 3835 mm. Rozvor 2235 mm, rozchody 1143 / 1156 mm. Karoserii jste si mohli vybrat v jednom ze sedmi barevných odstínů, mezi nimi samozřejmně nechyběla britská závodní zeleň B.R.G. Pneumatiky měly rozměr 5,50x15. Udávaná váha vozu 902 kg.
Automobil dociloval 167 km/h (s rychloběhem se dal prý rozjet na mnohem víc, ale chtělo to dlouhou rovinku) a zrychloval z 0-100 km/h za 13 s.


Vůz vyzrál ve spolehlivý a vytrvalý sporťák hojně používaný k závodění. V září 1957 dostal širší masku a světlomety se posunuly trochu vzad. Výkon byl zvýšen na 100 k při 5000 ot/min. Model dostal označení TR3A a za příplatek se dal pořídit s motorem 2138 ccm, který se osvědčil v soutěžních verzích TR3. S ním už běhal rychlostí 175 km/h.

Vozů TR3 bylo v letech 1955 - 57 vyrobeno 13377 ks a výkonějších TR3A v letech 1957 - 61 58236 ks.

Speciálně pro USA, kde zájemci volali po sportovnější verzi než byl následný těžší a pomalejší TR4, se v letech 1962 a 1963 montovalo 3331 ks modelu TR3B s levostranným řízením s motory 1991 ccm a 2138 ccm. Protože původní linka již byla vytížena novým modelem, plechy lisovala firma Forward Radiator Company. Vzhledem k malému počtu kusů jsou sběratelsky nejcenější.



S vozy TR3 startovali tovární jezdci Paddy Hopkins a Maus Gatsonides v rally, řada jezdců také startovala v Le Mans: Bob Dickson, Ninian Sanderson, Geof Richardson, Bert Hanley, Leslie Brooke, Mortimer Morris-Goodall, Belgičan Claude Dubois a další. V roce 1955 s typem ještě označeným jako TR2 obsadili 14. a 15. místo, v roce 1959 s typy TR3S kompletně odpadly všechny tři posádky na problémy s chlazením. V roce 1960 už jezdily prototypy TR4S, obsadily 22. a 24. místo, v 1961 úspěšně na 9. a 11. místě.

Prameny: Svět motorů 1991; R. de la Rive Box: Encyklopedie sportovních vozů; Macbath Graham: Velký obrazový atlas automobilů; vlastní fotografie